HISTORIE KOŠÍKÁŘSTVÍ
V dnešní době čím dál více lidí pociťuje potřebu návratu "ke kořenům". V souladu s tím stoupá obliba přírodních materiálů, jako je proutí, sláma, šustí, různé traviny, listy apod., které upoutávají barevností, vůní, tvary i strukturou. Nasbírané materiály se obvykle používají k aranžování se suchými květinami. Od dekorativní funkce je jen krůček k tomu, vyzkoušet si tradiční řemesla: pletení košíků, šití ošatek, výrobu panenek ze šustí a dalších zvykoslovných předmětů.
Košíkářství v českých podmínkách je zaměřeno především na zpracování vrbového proutí nebo dováženého pedigu (vnitřní část liany Calamus rotang). Méně často se využívá sláma, orobinec a loubky (naštípané proužky dřeva). Relativní dostupnost a láce proutí se odráží v nabídce prodejen s proutěným zbožím, kde převažují výrobky z vařeného loupaného proutí. Zřídka se objeví košík z neloupaného proutí nebo bílého, loupaného v míze. A zcela ojediněle z proutí jiných keřů a stromů. Výhodu mají zahrádkáři, kteří si vlastní proutí mohou vypěstovat sami.
Technologie košíkářství vychází z textilních řemesel, především tkaní, resp. u ošatek ze šité krajky. Z toho vychází i názvosloví: osnovní pruty jsou svislé, útek vodorovný. Vzájemným překřížením vznikne výplet. Protože se postupuje stále jedním směrem, jednotlivé pruty se zaplétají mírně šikmo do spirály. Kombinací různých způsobů výpletů (někdy se říká opletků) se docílí zpevnění prutů v žádané poloze, tím tedy i výsledného tvaru košíku. Pro komerční účely se používá pletení na formách nebo desce. Amatéři nebo umělci dávají přednost pletení z volné ruky.